Historie
V 6./7. století oblast osídlil slovanský kmen Milèanù. roku 923 jsou poraženi králem Jindřichem I., èímž je zahájeno nìmecké osidlování. Zemì patří k Míšeòské marce, jistou dobu je polská a èeská. V této dobì je založen hrad (Budyšín) jako hranièní tvrz. V roce 1253 připadá vìtší èást Horní Lužice Braniborsku.
V roce 1346 zakládá Zhořelec, Lubaò, Lobava, Budyšín, Žitava a Kamenz Šestimìstí, které sloužilo jako svaz na ochranu zemského míru. Horní Lužice v této dobì patří k Èechám a vzmáhá se díky výrobì sukna a obchodu. V roce 1526 se připadá Horní Lužice (pojmenování od 15. stol.) jako èeská vedlejší zemì k Rakousku. Do mìst se dostává reformace, srbské obyvatelstvo zùstává z èásti katolické. Následkem zmatkù dochází k zániku soukenictví.
Od roku 1635 mìli sasští kurfiřtové Horní Lužici ve svém lénu. Celá zemì trpìla 30letou válkou. Poté zažívá Žitava rozkvìt díky výrobì plátna. V 18. století otřese celou oblastí 7letá válka (1756-1763). Roku 1815 připadne východní èást Horní Lužice prusské provincii Slezsko, zbytek zùstává Sasku.
Od roku 1850 se z Horní Lužice stává významná prùmyslová oblast. Po druhé svìtové válce v roce 1945 připadá území východnì od Nisy Polsku, západní èást je pod sovìtskou okupaèní správou.
V roce 1952 se ruší zemì Sasko a oblast se vèlení do okresu Drážďany v NDR. Krajinu zmìní intenzivní tìžba hnìdého uhlí. Od roku 1990 se stává Horní Lužice souèástí obnoveného Svobodného státu Sasko. Díky otevření hranic lze dnes podnikat výlety a túry krajinou na druhé stranì Nisy a Žitavského pohoří.
|
